Římský spisovatel Lucius Julius Moderatus, známý spíše jako Collumela, píše ve svém díle z doby kolem roku 60. n. l. „De re rustica“ v knize VII o zvířatech domácích, o požadavcích na venkovského, selského psa : „jeho práce spočívá v hlasitém varování člověka, když se na území jemu svěřené blíží divoké zvíře nebo zloděj, ale nereaguje na vlastní služebnictvo a průvodce. Takový pes je služebník a věrný průvodce, nad nějž nenalezneme pozornějšího a oddanějšího. Proto si má každý zemědělec držet psa a dávat mu přednost před všemi ostatními zvířat, neboť mu uhlídá dvůr, úrodu, lidi i dobytek a dům. Jestliže si chceme pořídit psa, je nutné podle toho, na co ho budeme potřebovat zvolit jeden ze stávajících druhů. První musí střežit dvůr s budovami a hlásit vstup cizích lidí. Druhý musí ochránit před napadením či útokem lidí nebo divokých zvířat a musí nejen uhlídat dobytek ustájený na dvoře, ale také dobytek pasoucí se venku….. Pro naše účely postačí budeme-li mluvit o psu „nádvorním“ a „pastýřském“.
Měl by být jednobarevný a sice bílý pokud je u stáda…. Stádo chce bílé psy, protože je nemůže zaměnit s žádným divokým zvířetem, neboť jestliže vlk zaútočí za soumraku, je patrný velký rozdíl mezi barvou psa a barvou loupežníka. Jestliže by se pes bílou barvou nelišil, může se stát, že stádo dovolí vlkovi útok a vlastního psa napadne.
Jakou souvislost má Collumelovo líčení se slovenským čuvačem???
Slovenský čuvač je pastevecký pes z oblasti podél Vysokých a Nízkých Tater až k Beskydám. Držen byl převážně ve vesnicích osídlených Valachy, etnografickou skupinou, původem pocházejících z rumunských Karpat, odkud přicházeli na moravské Valašsko od konce 15. do 17. stolení jako horské pastevecké obyvatelstvo. Ve své domovině se původně jmenovali Laši, tj. ovčáci, a Valaši, tj. ovčáci z hor. A to se již blížíme citovanému Collumelovi : na území dnešního Rumunska, odkud pocházejí, byli kolonizováni a silně ovlivněni Římany, od nichž převzali i jazyk. Collumelovy postřehy a zkušenosti o pasteveckých psech jistě pocházely především z těch oblastí, které se vyznačovaly rozvinutým pastevectvím ovcí. To samozřejmě nebylo jen v Karpatech – ovce byly chovány prakticky ve všech geograficky příhodných oblastech Starého světa, od střední Asie až po nejzápadnější výběžek Pyrenejského poloostrova, a to již po celá tisíciletí neboť právě vedle psa je ovce nejstarším domestikovaným zvířetem. A zkušenosti ze všech těchto oblastí dokazují, že velkochov ovcí nebyl možný bez psů. Jednak bez těch, kteří stádo usměrňovali a „pracovali“ s ním, jednak bez psů, kteří ovce hlídali před vlky a jinými šelmami. V Asii i v Evropě tedy můžeme najít celou řadu velkých bílých pasteveckých psů, namátkou maďarského kuvasze, maremmansko-abruzského pasteveckého psa, pyrenejského horského psa nebo čuvači nejbližšího – podhalaňského pasteveckého psa z druhé strany Tater. Všechna tato plemena jsou si vývojově příbuzná, podobně jako jsou příbuzná s mnohými jinými dogovitými plemeny tohoto typu, i když nejsou bíle zbarvena.
Zásluhu na zachování bílé variety pasteveckého psa na území Československa má především profesor Vysoké školy veterinární v Brně A. Hrůza, který na počátku 30. let našeho století získal v oblasti Tater a Liptovských holí několik původních čuvačů a založením chovatelské stanice „ze Zlaté studny“ dal základ modernímu chovu slovenského čuvače. Jeho pokračovatelem v chovatelské činnosti se později stal dr. ing. Vilém Kurz který se zasloužil o mezinárodní uznání tohoto plemene, k němuž došlo v roce 1965.
Zajímavostí je, že v národopisném filmu režiséra Plicky o Slovensku z roku 1920, tedy z doby přelomu němé a zvukové éry slovenského filmu, se v jedné sekvenci na krátký okamžik objeví bílý pastevecký pes tatranské oblasti. Pes si bere jakýsi pamlsek od malého chlapce – pasáčka, ovšem je nanejvýš plachý a opatrný: při prvním prudším gestu hocha prchá. Jde o unikátní zachycení podoby tatranského pasteveckého psa vlastně z doby, kdy zde profesor Hrůza vyhledával vhodné jedince pro obnovu plemeně.